Od rozhodnutí ESD z 9.3.2023 ve věci C-354/21 (Registrų centras VĮ) uplynuly téměř dva měsíce (bnt Litva o tom informovala v článku „Litva: Rozsudek ESD v případu C-354/21 si hraje s ohněm“ zde), ale dosud nejsou žádné reakce katastrálních úřadů v České republice, Litvě, ani dědických oddělení soudů nebo katastrálních úřadů v Německu.
Od rozhodnutí ESD z 9.3.2023 ve věci C-354/21 (Registrų centras VĮ) uplynuly téměř dva měsíce (bnt Litva o tom informovala v článku „Litva: Rozsudek ESD v případu C-354/21 si hraje s ohněm“ zde), ale dosud nejsou žádné reakce katastrálních úřadů v České republice, Litvě, ani dědických oddělení soudů nebo katastrálních úřadů v Německu. Otázkou je, jak má být EDO v Německu a v jiných zemích vydáváno a jak v těch zemích, které požadují uvádění majetku v EDO (Litva, Česká republika, Slovensko, Maďarsko, Chorvatsko atd.), může být předkládáno a uplatňováno.
Problém je tak starý jako EDO samotné, které bylo zavedeno na základě evropského nařízení o dědictví EU 650/2012. Pro všechny dědické případy v EU, s výjimkou Spojeného království a Dánska, lze od 15. srpna 2015 vydat tzv. EDO. To pak lze předložit v ostatních zemích EU, pokud se v nich nachází majetek v pozůstalosti. Příklad: zůstavitel zemře v Německu a má bankovní účet v Rakousku, byt v České republice a rekreační dům v Litvě. Od 15. srpna 2015 nemusí jeho dědicové v těchto třech zemích a také ve všech ostatních zemích EU kromě Spojeného království a Dánska zahajovat dědické řízení, ale mohou k převodu bankovního účtu v Rakousku, bytu v České republice a rekreačního domu v Litvě využít EDO.
Je zřejmé, že EDO musí být vydáno jako ověřená kopie, nevyžaduje apostilu a musí být předloženo bankám a katastrálním úřadům v Rakousku, České republice a Litvě ve lhůtě jeho platnosti, obvykle šesti měsíců. Směrodatné je datum předložení a zápis pak může proběhnout i po uplynutí platnosti EDO.
První spornou otázkou, která není jasně upravena ani v evropském nařízení o dědictví EU/650/2012, ani v prováděcím nařízení EU 1329/2014, je, zda musí být EDO úředně přeloženo. Překlad cca 12-15stránkového dokumentu je totiž nákladný – může stát až 500 EUR, na druhou stranu je EDO ve všech úředních jazycích EU již v prováděcím nařízení EU 1329/2014 k dispozici připravené k použití (bez konkrétních informací). Potřeba ověřeného překladu je řešena různě, banky se často spokojí s originálem (např. v němčině) a účty převádějí např. v Rakousku (zde není jazykový problém), ale i v ČR a Litvě. Katastrální úřady ve Spolkové republice Německo přijímají italské EDO v italštině, ale katastrální úřady v České republice, na Slovensku a v Litvě přijímají EDO ze Spolkové republiky Německo pouze s úředním překladem, a to do češtiny, do slovenštiny (oba jazyky fungují v obou zemích), nebo do litevštiny.
To je nepříjemné v případě velmi malých majetkových hodnot na bankovních účtech, např. do několika 100 EUR, protože často není předem jasné, jak vysoké částky na účtech ve skutečnosti jsou. V takovém případě pak překlad stojí více, než je na účtu k dispozici.
Druhou obtížnou otázkou je, zda se do EDO v příloze IV bodu 9 musí uvádět např. bankovní účty, obchodní podíly, ale zejména nemovitosti. Kvůli „univerzální sukcesi“ to např. soudy v Bavorsku, Durynsku a Bádensku-Württembersku odmítají, ale např. katastrální úřady a katastry nemovitostí v České republice, na Slovensku a v Litvě to vyžadují. O to se jednalo i ve věci C-354/21 (Registrų centras): litevský Registrų centras, tj. centrální registr nemovitostí, odmítl uznat EDO pocházející z Bádenska-Württemberska (okresní soud (Amtsgericht) Bad Urach), protože litevské nemovitosti v EDO nebyly uvedeny. ESD tento výklad potvrdil z toho důvodu, že čl. 68 písm. l) evropského dědického nařízení umožňuje údaj, který je pak proveden v příloze IV bodu 9, a že katastrální právo zůstalo ve vnitrostátním právu, tj. litevském, resp. českém nebo slovenském. Soud vydávající osvědčení proto měl vždy zjistit, zda je v zemi určení nutný soupis nemovitostí atd. a úřad v zemi určení si ho mohl rovněž vyžádat.
V případě jednoho dědice, ale i více dědiců to samozřejmě nemá velký smysl, ale bylo by to mimo evropské dědické nařízení a na uvážení cílových zemí.
Z tohoto důvodu bude v budoucnu důležité upozornit na tyto otázky dědický soud při podání žádosti o vydání EDO, tj. trvat na uvedení zejména nemovitostí, které jsou součástí pozůstalosti. To však pravděpodobně přetíží dědická oddělení soudů zpravidla proto, že by se musela zabývat finským, řeckým, portugalským nebo irským katastrálním právem.
Zejména pro přechodné období není vůbec vyjasněna otázka, jakým způsobem se mají uplatňovat již vydaná EDO.
Český centrální katastrální úřad přišel s pragmatickým, neřkuli švejkovským řešením, které také trochu připomíná barona Prášila: dědic může prohlásit volnou formou, ale v češtině a úředně ověřenou, tedy nejlépe na velvyslanectví či generálním konzulátu ČR nebo na české poště či u českého advokáta či notáře, že se stal dědicem, po kom a čeho – zde jsou pak uvedeny pozemky, nemovitosti apod. To pak k zápisu stačí, i když v EDO tyto údaje nejsou uvedeny.
Není známo, jak Litva nebo Slovensko postupují v případech, kdy pozůstalostní soudy v Německu nadále odmítají uvést majetek v EDO a dědicové v cílové zemi proto předkládají EDO bez těchto údajů.