Současné české dědické právo je upraveno v občanském zákoníku, zákonu č. 89/2012 Sb. (dále jen „NOZ“), konkrétně v §§ 1475-1720, překvapivě jako součást práva věcného.
Současné české dědické právo je upraveno v občanském zákoníku, zákonu č. 89/2012 Sb. (dále jen „NOZ“), konkrétně v §§ 1475-1720, překvapivě jako součást práva věcného. Od 1. ledna 2014 nahradilo dědické právo v NOZu dědické právo starého občanského zákoníku (zákon č. 40/1964 Sb., dále jen „OZ“). Do konce roku 2013 bylo dědické právo upraveno velmi rámcově v §§ 460-487 OZ. Přechodná pravidla mezi oběma zákony jsou jasná – podle § 3069 NOZ je pro otázku, které právo se použije, rozhodující datum úmrtí. Ustanovení § 3070-3072 NOZ i nadále přechodně upravují, který zákon se použije u závětí, které byly sepsány před rokem 2014, ale stanou se relevantními později, tj. pokud k dědění dojde po 1. lednu 2014, všechno se řídí novým zákonem, tj. NOZ.
Nové české dědické právo v zásadě vrací české právo do právního stavu před rokem 1950, tj. do právního stavu rakouského občanského zákoníku, který platil v českých, moravských a slezských zemích od roku 1811 do 1. ledna 1950. Podle nového zákona existuje od 1. ledna 2014 šest dědických tříd (srov. § 1633 NOZ) – v první třídě dědí děti a pozůstalý manžel stejným dílem (§ 1635 odst. 1 NOZ) a ve druhé třídě, pokud nejsou děti, dědí manžel a rodiče zemřelého rovným dílem, ale manžel dědí nejméně polovinu. V šesté dědické třídě dědí synovci a neteře nebo strýcové a tety zemřelého, a pokud jich není, dědí stát jako zákonný dědic (§ 1634 NOZ). Podle starého dědického práva v OZ dědil stát již podle tehdejší poslední, nyní čtvrté třídy – toto právo stále platí na Slovensku (srov. § 462, § 475a OZ a §§ 462 slovenský občanský zákoník, zákon č. 40/1964 Z. z.). To znamená, že na Slovensku neexistuje dědické právo pro neteře a synovce ani pro bratrance a sestřenice. Kromě toho NOZ nyní obsahuje právo na povinný díl srovnatelné s německým občanským zákoníkem, ale pouze ve prospěch dětí, nikoliv manželů, a v jiné výši – u nezletilých dětí tři čtvrtiny zákonného dědického podílu (§ 1643 odst. 2 NOZ) a u dětí, které již dosáhly zletilosti, pouze jednu čtvrtinu zákonného dědického podílu.
Nové dědické právo v NOZ upravuje také dědickou způsobilost, přijetí a odvolání dědictví, závěť, odkaz, vydědění, nabytí dědictví, nově také dědickou smlouvu a tradičně také provedení závěti, ale nově také prodej dědictví. Dědické řízení vedou notáři jako soudní komisaři, což je upraveno ve zvláštním zákoně pro zvláštní řízení, nikoliv v občanském soudním řádu.
Které právo se vůbec použije, např. české, slovenské nebo německé, tuto otázku je třeba zkoumat přednostně, tj. před zkoumáním českého materiálního dědického práva. Toto upravuje české mezinárodní právo soukromé a procesní, zákon č. 91/2012 Sb. (ZMPS), který rovněž nabyl účinnosti 1. ledna 2014. Jeho ustanovení § 73a odkazuje na nařízení EU o dědictví č. 650/2012/EU, které od 17. srpna 2015 upravuje soudní příslušnost v celé EU s výjimkou Dánska a Irska, a to už před Brexitem na začátku roku 2020 také s výjimkou Spojeného království Velké Británie a Severního Irska (UK). Nařízení EU o dědictví rovněž zrušilo některé bilaterální dědické dohody v rámci EU. Pokud se jedná o ČR a třetí zemi EU nebo Irsko a Dánsko, je otázka aplikovatelnosti práva upravena v § 74 ZMPS (např. v případě nemovitosti zůstavitele z Turecka, USA nebo Velké Británie, která se nachází v Praze).
Pokud jde o soudní příslušnost v rámci EU, upravuje ji nařízení EU o dědictví pro dědické případy od 17. srpna 2015 včetně. Podle něj je příslušnost pro dědické řízení dána výhradně soudům (nikoli soudům, ale notářům jako soudním komisařům, např. v Rakousku, Maďarsku, na Slovensku a v České republice) v místě posledního obvyklého pobytu zůstavitele.
To znamená, že pro veškerý majetek nacházející se v EU je nutné pouze jedno dědické řízení. Veškerý ostatní majetek v pozůstalosti v EU (bankovní účty, nemovitosti, lodě atd. v EU) se převádí na dědice pomocí evropského dědického osvědčení (EDO).
Podle nařízení EU č. 1191/2016/EU mohou být rodné a oddací listy z EU, které je třeba předložit při žádosti o vydání EDO, odmítnutí dědictví nebo přijetí dědictví, vystaveny jako duplikáty v zemi původu, tj. v Německu, a v takovém případě již není v EU vyžadován překlad a apostila. Alternativně lze tyto dokumenty vydat ve většině států EU (většina starých států EU, jako je Francie, Španělsko, Německo), ale také ve Švýcarsku, v bývalé Jugoslávii (v EU pouze Chorvatsko a Slovinsko), ale také v Turecku, a dokonce i na Kapverdách a v Moldavsku (Moldávii), a to v souladu s mezinárodní úmluvou z roku 1976 bez překladu a apostily.
Po vydání EDO nahrazuje EDO doklad o postavení dědice (něm.: dědický list, česky: rozhodnutí o dědictví), tj. nemá ekonomický smysl žádat o doklad o postavení dědice a EDO současně. V zemích EU nemusí být EDO opatřeno apostilou, ale musí být vyhotoven jeho úředně ověřený překlad (to sice není v nařízení EU o dědictví jasně uvedeno, ale ve většině zemí EU se to vyžaduje). V zásadě lze vnitrostátní doklad o postavení dědice, např. německý dědický list nebo rakouské rozhodnutí o dědictví, použít i v jiných zemích EU, na které se vztahuje nařízení EU o dědictví, tj. takový doklad lze předložit i rejstříkovému soudu nebo katastrálnímu úřadu (srov. bod 69 odůvodnění a čl. 39 nařízení EU o dědictví), ale nefunguje to bez dalšího ve všech zemích EU. EDO však také nefunguje nijak zvlášť dobře ani v případě, že v něm není zapsán žádný majetek, např. nemovitosti nebo bankovní účty, když vnitrostátní katastrální nebo bankovní právo to předepisuje (mj. např. v České republice, na Slovensku, v Litvě a Maďarsku jsou velké potíže s uplatněním EDO bez v něm uvedených nemovitostech).
V případě problematických dědických vztahů lze EDO nahradit také notářsky ověřenou dědickou smlouvou, která je pak sepsána v souladu s nařízením EU o dědictví a úředně ověřena.
V případě zůstavitelů cizinců je třeba upozornit na následující: pokud zůstavitel nesepsal závěť, ale zřídil si obvyklý pobyt v zahraničí a poté tam zemřel, neuplatní se již dědické právo dle státního občanství zůstavitele, ale dědické právo dle země, ve které se nacházel jeho obvyklý pobyt v době úmrtí. Toto rozlišení není vždy snadné, např. v případě osob s více místy pobytu (podle nařízení EU o dědictví však existuje pouze jeden „obvyklý pobyt“) nebo v případě seniorů trpících např. demencí, kteří strávili závěr života v jiné zemi EU.
V případě obvyklého pobytu ke dni dědického případu v Irsku, Dánsku, Švýcarsku, Velké Británii, USA, Turecku nebo jiných zemích mimo EU je nezbytné se poradit se znalcem v těchto zemích, a to zejména v případu nemovitostí nebo bankovních účtů v pozůstalosti v EU kromě v Irsku a Dánsku. V těchto případech třeba zahájit vedlejší dědické řízení v těchto státech, v kterých se tyto věci nacházejí. To platí také v opačném případu u dědického řízení v EU, kdy se nachází věci v pozůstalosti v Irsku, Dánsku nebo v zemích mimo EU: teda třeba zahájit vedlejší dědické řízení v těchto státech.