Právní domněnky a fikce jsou již tradičním a ve smluvní dokumentaci běžným právním institutem, a je tak prakticky jisté, že každý se minimálně s jednou z těchto variant někdy setkal.
Co do kategorizace, rozlišují se domněnky vyvratitelné a domněnky nevyvratitelné, právní fikce jsou jen jednoho druhu. Společné mají všechny to, že se týkají právní jistoty v konkrétní situaci a obecně se jimi nahrazuje situace nejistá či nenastálá (která ale z nějakého důvodu nastat měla, mohla či nemusela).
V právních předpisech se vyvratitelné domněnky běžně uvozují „má se za to“ a uplatňují se pro presumpci (předpoklad) nějaké právně relevantní skutečnosti. Ze samotného názvu plyne, že tuto domněnku lze vyvrátit odpovídajícím důkazem (že skutečnost (ne)nastala), kdy v takovém případě domněnka ustoupí. Typickým příkladem ve smluvní oblasti je domněnka dobré víry u právně jednající osoby či kupř. „implicitní licenční oprávnění“ dle ustanovení § 2376 odst. 2 občanského zákoníku. Mimo tuto oblast je to např. domněnka otcovství u manžela matky dítěte či presumpce neviny v trestním právu.
U nevyvratitelné domněnky je předmětná presumpce kategorická a ani případné následné prokázání opaku ji nedokáže zvrátit; běžně je tato domněnka uvozena slovy „platí, že“. Tato domněnka je méně typická, příkladem je např. domněnka nájmu na dobu neurčitou či domněnka nevýhradnosti udělené licence, obojí samozřejmě v případech, že smluvní ujednání stran v tomto směru nic neuvádí.
Právní fikce pak označuje mechanismus, kdy se finguje stav, který zcela jistě nenastal. Jde tedy o uměle vytvořenou konstrukci právně relevantní skutečnosti, která (obecně) neexistuje. V právní praxi je patrně nejznámější tzv. fikce doručení, kdy po uplynutí stanovené doby se i při nevyzvednutí zásilky považuje tato za doručenou se všemi s tím spojenými účinky (např. započetím lhůty pro možné odvolání proti rozhodnutí soudu či správního orgánu); je pak zcela irelevantní, jestli ji následně adresát převezme, či se o zásilce nikdy ani nedozví. Právní fikce jsou uvozovány zpravidla výrazem „považuje se za“ nebo „hledí se na“.
Smluvní domněnky a fikce dříve
Ve shora uvedeném smyslu tvoří právní domněnky a fikce i pravidelné součásti všemožné smluvní dokumentace, právě pro překlenutí situací, které měly nastat, ale z nějakého důvodu nenastaly; typickým případem může být konstrukt ve znění „nedostaví-li se objednatel přes výzvu k převzetí díla, má se za to, že dílo schválil a převzal bez výhrad.“; zcela běžné jsou také smluvní mechanismy týkající se doručování, např. „má se za to, že odeslaná zásilka je doručená třetího dne po jejím odeslání“.
Obchodní a právní praxi bohužel příliš nekvitovala praxe Nejvyššího soudu; ten totiž již ve svém rozsudku ze dne 3. 12. 2008, sp. zn. 32 Cdo 2536/2007, uvedl, že „právní domněnka je konstrukce, která může být založena pouze zákonem a jejímž důsledkem je za podmínek zákonem stanovených nutnost „bezpodmínečně nebo podmínečně předpokládal existenci něčeho, o čem není jisté, že je, nebo dokonce je jisté, že není“ … Právní domněnku nelze založit dohodou stran.“
Tento názor se objevoval opakovaně, v rozsudku ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. 23 Cdo 5508/2007, tak Nejvyšší soud dovodil, že „jestliže domněnka slouží k překonání těch situací, kdy nám realita řešení neposkytuje, je zřejmé, že konstrukce domněnek, jejich charakteru i následků, které jsou s nimi spojeny, přísluší toliko právu. Autonomie vůle smluvních stran zde nemůže rozšiřovat regulativní nástroje, které používá zákon, a v podstatě libovolně konstruovat nové právní skutečnosti i s nimi spojené právní následky.“
Byť Nejvyšší soud zakládal své závěry spíše na procesních dopadech domněnek a fikcí, jeho závěry byly kategorické: „Z hlediska procesního nelze tvrdit, že se v procesním právu uplatňuje zásada „vše je dovoleno, co není zakázáno“. Působí zde naopak zásada opačná, připouštějící možnost odchylných dohod jenom tam, kde to procesní právo umožňuje. Ujednání stran modifikující důkazní břemeno, tj. institut veřejnoprávního civilního práva procesního, by proto bylo možné pouze tehdy, pokud by takovou možnost občanský soudní řád připouštěl. S ohledem na to, že žádná zákonná úprava předpokládající dohody o důkazním břemenu neexistuje, lze usuzovat, že strany ani nemohou takovou dohodu uzavřít. Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že si nelze sjednat nevyvratitelnou právní domněnku a na jejím základě odepřít jedné ze smluvních stran výkon jejího zákonem zaručeného práva bez možnosti prokázání pravosti jejího práva.“
Určitý náznak „řešení“ přinesl Nejvyšší soud např. ve svém usnesení ze dne 6. 4. 2017, sp. zn. 23 Cdo 4923/2016, kde posuzoval smluvní ujednání, které s marným uplynutím lhůty pro připomínky ke konkrétní verzi díla spojovalo další průběh smluvního vztahu účastníků („přesunula se výroba pořadu do další výrobní fáze“). Byť se jeden z účastníků dovolával shora uvedeného zákazu domněnek a fikcí, dle Nejvyššího soudu nebyly tyto závěry na řešený případ aplikovatelné; šlo totiž pouze o určitý postup na sebe navazujících kroků.
Všechny shora uvedené zákazy pak ale byly potvrzeny rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 4. 3. 2020, sp. zn. 32 Cdo 1287/2018, který bez dalšího odkázal na rozsudky sp. zn. 32 Cdo 2536/2007 a 23 Cdo 5508/2007 (obojí viz výše), a shrnul, že „právní domněnka … může být založena pouze zákonem“, potažmo že „konstrukce domněnek, jejich charakteru i následků, které jsou s nimi spojeny, přísluší toliko právu.“
Významné však je, že všechna tato rozhodnutí se týkala úpravy před rekodifikací soukromého práva, tedy pro úpravu do konce roku 2013.
Smluvní domněnky a fikce nyní
Ve svém poměrně nedávném rozhodnutí, konkrétně v rozsudku ze dne 23. 3. 2022, sp. zn. 23 Cdo 1001/2021, posuzoval Nejvyšší soud ujednání stran o tom, že „nedostaví-li se objednatel bezdůvodně a opakovaně (nejméně 2x) k přejímce díla …, považuje se dílo za řádně a včas předané“.
Základní premisa, kterou Nejvyšší soud použil, byla, že občanský zákoník z roku 2012 je vystavěn zejména na respektu k autonomii vůle stran, že tento opouští důraz na formální hledisko projevu, typický pro předchozí občanský zákoník, a že klade větší důraz na hledisko skutečné vůle jednajících osob. Tento závěr se dle Nejvyššího soudu uplatní i pro taková ujednání, v nichž strany použily slovní spojení „považuje se za“, „má se za“, „platí, že“ apod.
Dále bylo Nejvyšším soudem dovozeno, že je třeba především zkoumat, zda možnost učinit takové ujednání je zákonem zakázána anebo jde o dohodu v souladu s dispozitivní úpravou zákona (přeneseně zda je dán výslovný zákonný zákaz, zda jde o ujednání porušující dobré mravy, veřejný pořádek nebo právo týkající se postavení osob, či zda jde o právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje).
I při souladu s tímto hlediskem je však dle Nejvyššího soudu třeba hodnotit i okolnost, v jakém právním postavení strany ujednání uzavřely. Zdali v rovném postavení dvou podnikatelů nebo zdali je jedna ze stran v postavení slabší strany, ať už spotřebitele nebo slabší strany podnikatele. V takovém případě je totiž potřeba poměřovat konkrétní ujednání stran zákonnými pravidly, zejména zdali ujednáním nedochází k zneužití postavení podnikatele na úkor slabší strany. Jsou-li přitom právním jednáním porušeny principy dobrých mravů, uplatní se odpovídající korektivy i ve vztazích mezi podnikateli.
V rámci určitého shrnutí pak Nejvyšší soud uzavřel, že „ujednání stran v soukromoprávní smlouvě, jež pro vyjádření určitého jimi předvídaného právního následku užily určitá typová sousloví (např. „považuje se“, „má se za“, „platí, že“), která v právních normách zpravidla naznačují, že jde o tzv. právní domněnky či právní fikce, nejsou pouze z tohoto důvodu neplatná. Je třeba i u takových ujednání v každém jednotlivém případě zkoumat, k jakému právnímu následku vůle stran směřovala, a zda takové ujednání není vzhledem ke konkrétním okolnostem věci zákonem zakázáno nebo se příčí dobrým mravům.“
Závěr
Závěry Nejvyššího soudu vyjádřené v posledním z uvedených rozhodnutí jsou tedy pro praxi spíše přínosné. Je však stále nutno mít na paměti, že byť odpověď na otázku, zda „jsou smluvní domněnky a fikce dovoleny?“ sice není již kategorické „ne“, tato odpověď stále zůstává v režimu „ano, ale …“.
Pro zodpovězení je totiž třeba v každém jednotlivém případě zohlednit (1) dispozivitu dotčené právní úpravy, (2) rozsah a způsob odchýlení od zákonné úpravy a zejména (3) postavení jednotlivých smluvních stran. Všechny tyto aspekty samozřejmě musí být posuzovány společně. Navíc je tento odklon od původních judikatorních závěrů odklonem (pouze) v režimu občanského zákoníku z roku 2012; smluvní vztahy založené před datem jeho účinnosti stále mohou být posuzovány dřívějším rigidním pohledem.
I v tomto „novém“ režimu tak zůstává na zvážení, zda problematiku domněnek a fikcí ve smlouvách nelimitovat v jejich co největším rozsahu určitým „překlopením“ do jiného právního institutu, ideálně přímo do právního jednání. Tedy např. tím, že místo domněnky souhlasu (při nedostavení se) bude sjednáno právo převzít či souhlasit právě tím, že daná strana bude na dané téma mlčet, nevyjádří se či se nedostaví.
Zdroj:
Nejvyšší soud, usnesení ze dne 6. 4. 2017, sp. zn. 23 Cdo 4923/2016
Nejvyšší soud, rozsudek ze dne 4. 3. 2020, sp. zn. 32 Cdo 1287/2018
Nejvyšší soud; rozsudek ze dne 3. 12. 2008, sp. zn. 32 Cdo 2536/2007
Nejvyšší soud; rozsudek ze dne 23. 3. 2022, sp. zn. 23 Cdo 1001/2021