V obou zemích jsou v průběhu roku 2024 plánovány změny zákona o státním občanství. V České republice by měli emigranti ze změn těžit, ale bohužel mnozí z nich nebudou, neboť největší překážkou pro žadatele zůstává přebujelá česká byrokracie. Nutnost pít pivo stále není podmínkou pro vydání českého pasu.
„Myslím, že v České republice můžete získat pas, jen když pijete pivo.“ (Lukáš Hradecký, finský brankář (se slovenskými kořeny) z Bayeru Leverkusen, v rozhovoru pro Süddeutsche Zeitung z 10./ 11. 2. 2024)
V obou zemích jsou v průběhu roku 2024 plánovány změny zákona o státním občanství. V České republice by měli emigranti ze změn těžit, ale bohužel mnozí z nich nebudou, neboť největší překážkou pro žadatele zůstává přebujelá česká byrokracie. Nutnost pít pivo stále není podmínkou pro vydání českého pasu.
V Německu budou mít ze změn prospěch pouze cizinci, kteří v zde žijí dlouhodobě (v současné době žije v Německu přibližně 12 milionů cizinců!). Také v Německu jsou byrokratické požadavky stále rozsáhlejší, úřady jsou již nyní přetíženy vyřizováním žádostí o naturalizaci a doba vyřízení se stále prodlužuje.
Česká republika
Plánované změny § 31 a § 33 zákona o státním občanství (zákon č. 186/2013 Sb.) jsou výsledkem tlaku českých soudních řízení (která zatím všechna dopadla jako sedláci u Chlumce, tj. neúspěšně), ale také kvůli protestům židovských a dalších emigrantských organizací v zahraničí, které dlouhodobě poukazují na to, že český zákon o státním občanství je příliš restriktivní. Dosud byla naturalizace podle § 31 omezena na děti a vnoučata emigrantů, ačkoli nyní existuje i mnoho pravnoučat, která by o český pas měla zájem (pouze podle § 32 takové omezení neexistuje, rozdíl je v tom, že podle § 31 došlo ke ztrátě, podle § 32 předek české/československé občanství nikdy neztratil). Nyní se nárok v řízení o prohlášení podle § 31 rozšiřuje i na pravnoučata, tj. čtvrtou generaci. Kromě toho ještě z dob komunismu existovaly překážky pro emigranty narozené v letech 1949-1969 (zejména v § 32); ty mají být nyní odstraněny:
V případech, kdy první generace emigrantů československé občanství nikdy neztratila, má být změněno, že děti emigrantů, které dříve neměly šanci získat občanství, protože se narodily v zahraničí v letech 1949-1969 a nemohly získat československé občanství kvůli diskriminačním předpisům komunistické provenience, protože měly rodiče cizince, by nyní měly mít šanci. Dříve platilo, že pokud oba rodiče nebyli československými občany a dítě se narodilo v zahraničí v letech 1949-1969 a do jednoho roku od narození dítěte nebyla podána žádost o naturalizaci na československém velvyslanectví nebo na příslušném komunistickém úřadě v zemi, nestalo se toto dítě automaticky československým občanem. Cílem těchto diskriminačních předpisů bylo vyloučit z československého občanství děti emigrantů narozené po roce 1949, protože jejich rodiče byli jako emigranti považováni komunisty za politicky nespolehlivé. Toto pravidlo se bezvýhradně uplatňuje dodnes.
Nově má být také odstraněna nelogičnost mezi § 31, § 32 a § 33 zákona č. 186/2013 Sb., podle které bylo pro žadatele výhodnější, pokud emigrant československé státní občanství v určitém okamžiku pozbyl. V takovém případě je již zpravidla možné získat prohlášení podle § 31, zatímco v případě, že emigrant české/československé státní občanství nikdy nepozbyl, je to často nemožné. Je tomu tak proto, že nabytí prohlášení podle § 32 bylo obvykle vyloučeno zejména proto, že jednoroční lhůta podle poslední věty § 33 odst. 1 uplynula koncem roku 2014. Tato lhůta má být nyní zrušena.
Plánovaná novela, která se v parlamentu zadrhla, však všechny problémy nevyřeší:
(a) zachovává vyloučení mnoha emigrantů židovského původu s rodným německý (a maďarským) jazykem, kteří již v roce 1945 ztratili československé občanství v důsledku Benešova dekretu č. 33/1945 Sb. ze dne 2. srpna 1945.
a) Tento dekret je stále platný, v žádném případě nevyhasl a vylučuje z možnosti žádat o české občanství například většinu potomků takzvaných Wintonových dětí, které sir Nicholas Winton v letech 1938/39 zachránil v dětských transportech z Prahy před vyvražděním. Navrhovaná novela na tom nic nemění. Přestože na pražském hlavním nádraží stojí dva památníky těchto dětí, současný český zákon i po plánované novele nechává tyto děti a jejich potomky stranou. Aby potomci Wintonových dětí mohli získat český pas, nemusel by být zrušen Benešův dekret (čímž by prý český stát přišel o své základy), ale stačilo by obnovit lhůtu v § 2 Benešova dekretu, která skončila 10. února 1946. Oběti a pronásledované osoby nacistického režimu a jejich potomci, kteří tuto lhůtu v roce 1946 promeškali, by pak mohli požádat o vynětí z aplikace Benešova dekretu č. 33/1945 Sb. Museli by prokázat, že oni sami nebo jejich předkové byli oběťmi nacismu (což Wintonovy děti byly, protože byly židovského původu, většina dětí přišla o rodiče během holocaustu). Mechanismus § 2 stejně nikdy nefungoval, protože většina žádostí podle § 2 byla zamítnuta nebo o nich nebylo vůbec rozhodnuto, protože Československo nebylo v letech 1946-1948 právním státem. Čeští a slovenští emigranti nežidovského původu a/nebo ne německého či maďarského mateřského jazyka nemají s dekretem č. 33/1945 Sb. žádný problém, nijak jim neškodí, pokud pocházejí z rodin, které do roku 1945 kolaborovaly s nacisty;
b) podle připravované novely nadále platí, že musí být prokázáno, že se československý emigrant nestal nebo stále není slovenským občanem; to se může zdát logické vzhledem k právnímu stavu z roku 1969, kdy se českoslovenští občané museli rozhodnout, zda se chtějí stát českými nebo slovenskými občany. Tento požadavek je však velmi sporný, protože mnoho emigrantů emigrovalo již od roku 1938 a protože ti emigranti, kteří se již stali slovenskými občany, chtějí mít zřídkakdy i český pas. Kromě toho je dvojí občanství mezi Českou republikou a Slovenskem podle českého práva povoleno od roku 2014 a podle slovenského práva od roku 2022 (v letech 1969 až 2014 tomu tak nebylo).
Protože tato nesmyslná úprava má být zachována i po novele v roce 2024, výsledek je následující: pokud emigrant emigroval v roce 1938 z Prahy například do Londýna nebo Palestiny, musí nyní v Bratislavě podstoupit posuzovací řízení, zda je slovenským občanem. Úsilí spojené s prokázáním této skutečnosti nelze podceňovat: tzv. čestné prohlášení nestačí, naopak: V Praze je třeba Matrice v Praze 1 předložit úřední slovenský doklad od příslušného slovenského „okresného úřadu“ v Bratislavě. Vzhledem k tomu, že slovenská velvyslanectví v Londýně a v Praze jsou, eufemisticky řečeno, nefunkční a s Matrikou Praha 1 nespolupracují, je nutné určovací řízení přímo na „okresním úřadu“ v Bratislavě. Veškeré doklady, tj. rodné a oddací listy, naturalizační, matriční a další doklady, musí být rovněž předloženy v Bratislavě v originále, s apostilou a s ověřeným překladem do slovenštiny. Jediným zjednodušením je, že v Bratislavě se uznává ověřený překlad do češtiny a v Praze se uznává i ověřený překlad do slovenštiny. Administrativní náročnost takového dodatečného řízení je však strašná a ve výsledku naprosto zbytečná, protože slovenské občanství stejně nikdy zjištěno nebude.
c) Pokud je již řízení zdvojeno slovenskou eskapádou, je řízení ztrojnásobeno, protože předpokladem pro české řízení na Matrice v Praze 1 (pro žadatele v zahraničí bohužel neexistuje specializovaný orgán pro tato řízení, Matrika 1 je beznadějně přetížena) je, že žadatel musí předložit potvrzení, že emigrant, např. otec nebo dědeček, byl v době narození žadatele nebo jeho otce/matky československým občanem. Toto řízení se vede tam, kde měl emigrant tzv. domovské právo (staré rakouské „domovské právo“, zrušené v roce 1949), např. v roce 1938 nebo 1949. To však musí zjistit žadatel, nikoliv české úřady, a toto řízení není integrováno s Matrikou v Praze 11, ale je navazující. To znamená: pokud bylo poslední bydliště v Ostravě, musí se tato žádost podat tam, a teprve až tam bude vydáno potvrzení, že emigrant byl československým občanem, může se žádost podat na Matrice v Praze 1, opět se všemi doklady, včetně slovenského potvrzení. Pokud však není jasné, kde přesně bylo poslední bydliště nebo domovské právo emigranta (např. zda v Praze 10, Praze 12 nebo v Karlových Varech či Liberci) nebo bylo domovské právo např. v Podkarpatské Rusi (např. v Mukačevu), pak si to však žadatel musí zjistit sám, Matrika v Praze 1 nehne prstem. Seznam občanů („evidence obyvatel“) je kompletní až přibližně od roku 1970 a soukromým osobám stejně žádné informace neposkytuje, pouze soudům nebo příslušné matrice, která však není známa, protože to je právě třeba zjistit. Navzdory obecně výborným rejstříkům a organizaci archivů (rešerše stojí kolem 20-40 EUR a trvá jen dva až tři měsíce) nemají archivy vždy k dispozici všechny informace.
Pointa je v tom, že novela nijak nemění byrokratický maraton po českých a slovenských úřadech, který je již nyní nutný, a také nijak nemění hlavní problém Benešova dekretu, protože čeští politici nejsou ochotni na tomto dekretu nic měnit, neboť je „vyhaslý“. Dekret se však stále uplatňuje. Dekret č. 33/1945 Sb. tedy posvátná kráva by kvůli Wintonovým dětem nemusela být ani částečně poražena, stačilo by ji obejít, a to by bylo možné prodloužením lhůty nebo zrušením lhůty v § 2 dekretu. Přesto uvedená novela může zlepšit situaci některých žadatelů, např. těch, kteří promeškali jednoroční lhůtu v § 33 odst. 1 nebo kteří byli dříve vyloučeni z možnosti podat žádost kvůli omezení na děti a vnuky v § 31. Bohužel se však nemění nadměrná byrokratická náročnost a kvazi ztrojnásobení řízení kvůli osvědčení o československém státním občanství emigranta a nutnosti doložit negativní rozhodnutí ze Slovenska.
Závěr k novele by mohl po vzoru Viktora Stěpanoviče Černomyrdina, ruského premiéra 90. let, znít: „Dobře vymyšleno, ale dopadlo to jako vždy“ (rusky: „Хотели как лучше, а получилось как всегда“). Novela však dosud nebyla ani schválena.
Spolková republika Německo
Novela zákona o státním občanství, která vstoupí v platnost 27. června 2024, změní řadu věcí: zaprvé se lhůty potřebné pro podání žádosti zkrátí o více než polovinu: k žádosti o naturalizaci bude stačit pět (namísto osmi) let pobytu v Německu s povolením k pobytu a v případě zvlášť úspěšné integrace budou stačit pouze tři roky. Snižují se požadavky na znalost německého jazyka a obecně se povoluje vícenásobné občanství, tj. již není nutné sepřed získáním německého občanství vzdát jiného občanství nebo získat povolení k ponechání druhého občanství. V neposlední řadě dochází k velkorysým zjednodušením pro bývalé tzv. gastarbeitry.
Zpřísňují se požadavky na ekonomickou způsobilost. Od nynějška je zpravidla nutné předložit doklad o příjmu, který není založen na státních dávkách, a zpřísňují se také požadavky na bezúhonnost žadatele: v případě xenofobních nebo antisemitských trestných činů nebo vyšetřování (ať už je stanoveno jakkoli) může být naturalizace zamítnuta. Dokonce i žadatelé podle § 15 StAG , tj. žadatelé o restituční naturalizaci, většinou potomci židovských emigrantů z Německa, kteří uprchli v letech 1933-1945 nebo později, musí tato osvědčení předložit (nikoli však žadatelé podle čl. 116 odst. 2 GG): může být Žid nebo jeho potomek antisemita, může být dokonce členem Hamásu, Al-Káidy nebo IS? Právě na toto se úřady dotazují. A jak má být tento test přesvědčení proveden?
Tato byrokracie bohužel dále ochromuje již tak přetížené úřady v Německu (imigrační úřady a úřady pro udělování občanství) a v případě žadatelů s bydlištěm v zahraničí Spolkový správní úřad (BVA v Kolíně nad Rýnem). Ve velkých městech, jako je Hamburk, Mnichov a Berlín, kde od 1. ledna 2024 funguje zcela přetížený Zemský úřad pro imigraci (Landesamt für Einwanderung; LEA), který převzal více než 40 000 nezpracovaných žádostí z berlínských okresů, již nyní dochází k mnohaletému zpožďování. Čekací doby jsou uváděny až čtyři roky, zatímco BVA uvádí, že doby opětovného podání žádostí v řízeních podle § 15 StAG přesahují šest let.
Shrnutí
V obou zemích je plánována liberalizace (pouze v Německu již vstoupila v platnost), bohužel však přetrvává značná byrokracie. Novela v České republice nedosahuje svého cíle, kterým je naturalizace dětí zachráněných sirem Nicholasem Wintonem a jejich potomků, a neodstraňuje byrokratický maraton, řízení se skládá ze tří na sobě nezávislých procedur a žadatel si musí o informace žádat v archivech a na úřadech sám. V jednotlivých případech však zjednodušení zavedená v zákoně o českém občanství pomohou. Doby vyřízení jsou v obou zemích minimálně jeden rok, u BVA až šest let.
Zdroj:
Návrh novely zákona, kterým se mění zákon č. 186/2013 Sb., o státním občanství České republiky, poslanců Romana Bělora, Vladimíra Balaše, Ondřeje Benešíka, Evy Decroix, Jakuba Michálka, Martiny Ochodnické a Hayata Okamury.