Téměř přesně před dvěma lety, konkrétně 16.2.2019 (viz článek „(Částečné) Zrušení povinnosti apostilace“), nabylo účinnosti nařízení 2016/1191, na základě kterého již nejsou u mnoha úředních dokumentů potřebné apostily nebo úřední překlady. Zkušenosti jsou dobré, přesto zatím není v plánu rozšíření o další dokumenty.
Od poloviny února 2019 již nejsou u mnoha dokumentů nutné apostily nebo úřední překlady. Platí to v případě, že je vícejazyčný formulář svázán tak, aby mohly být dokumenty v jiných zemích EU bez dalšího předloženy, tzn. bez úředního překladu nebo apostily. Takovými dokumenty mohou být např. veřejné listiny, jejichž hlavním účelem je stvrzení následujících skutečností: narození, skutečnosti, že je osoba naživu, úmrtí, jména, manželství, rozvody, rozluky, registrované partnerství, rodičovství, osvojení, bydliště nebo místa původu, státní příslušnosti nebo neexistence záznamu v rejstříku trestů.
I když nařízení nabylo účinnosti teprve v polovině února 2019 a týká se pouze listin, které byly vystaveny po únoru 2019, může být na základě toho nařízení vystavena také veřejná listina stvrzující narození před vstupem tohoto nařízení v účinnost. Tedy listina stvrzující vlastní narození, narození rodičů nebo prarodičů, a to jako duplikát, např. pro řízení ve věcech rodinných, dědických a o státním občanství. V praxi by tak mělo být levnější i praktičtější nechat si vystavit duplikát staré listiny, než nechat starý originál opatřit apostilou a následně úředně přeložit. Teoreticky by tedy v Praze mohl státní archiv dle evropského nařízení 1191/2016 vystavit rodný list císaře Karla IV. s údajem o narození v roce 1316 a tento dokument by pak mohl být předložen v Lucembursku, Itálii, Německu nebo Francii bez apostily a úředního překladu. S konečnou platností o tom, zda mu vícejazyčný formulář stačí, však vždy rozhodne úřad, kterému je listina předkládána.
U odůvodněných pochybností o pravosti listin může dojít buď k běžné apostilaci, nebo k postupu podle čl. 14 a 15 nařízení – každá země má určit tzv. „ústřední orgán“. V Německu stanovuje § 1118 (něm.) OSŘ tímto orgánem Spolkový úřad pro soudnictví (Bundesamt für Justiz) v Bonnu. V České republice jsou „ústředním orgánem“ Ministerstvo vnitra ČR a Ministerstvo spravedlnosti ČR.
Aplikace nařízení v právní i obchodně-právní praxi je významná. Pokud půjde o vícejazyčný formulář, mohou být německé výpisy z rejstříku trestů mohou být přímo předkládány českému, estonskému, finskému nebo portugalskému obchodnímu rejstříku bez apostily a úředních překladů. To vše pouze za ca. 10-25 EUR. Pokud např. český notář přímo poptá také záznamy v trestních rejstřících v Německu, na Maltě, v Polsku, na Kypru nebo ve Francii (což může udělat, i když ne každý notář o tom ví), může být tento dokument předložen také v těchto zemích.
Evropská komise má do poloviny února 2021 rozhodnout, zda tento princip bude moci být uplatněn i u dalších listin, např. u výpisů z obchodního rejstříku nebo z katastru. Dosud k tomu však nejsou žádné informace. Je ovšem otázkou, zda ve vícejazyčném formuláři může být předem přeloženo vše, co je potřeba, např. u výpisu z obchodního rejstříku způsob zastupování jednatelů nebo prokuristů, hlasovací práva a u výpisu z katastru existence věcných práv, katastrálních označení atd. Ten, kdo někdy viděl výpis z rejstříku trestů nebo oddací list s překladem o přibližně 10-15 stranách z jednoho do 24 jiných úředních jazyků EU, počínaje bulharštinou a konče švédštinou, chápe, jak obtížné je přehledně přeložit všechny varianty formuláře do 24 jazyků.
Pro evropského zákonodárce však existuje alternativa, že občan může zvolit překlad pro stát, který je příjemcem, např. při vystavení v Německu pro Českou republiku, Slovensko nebo Španělsko nechat dokument vystavit pouze ve slovenštině nebo ve španělštině (slovenské dokumenty lze v České republice uplatnit i bez překladu a totéž platí pro české na Slovensku, což je v EU unikátem). Potom by bylo prakticky také možné již tak dlouhý dokument v jednom jazyce, např. evropské dědické osvědčení, nechat hned vystavit v zemi původu v jazyce státu, který je jeho příjemcem (neboť to, který stát je příjemcem, je při podávání žádosti o dokument většinou již jasné). Evropské dědické osvědčení musí být dosud překládáno, což je u dokumentu o přibl. 10 stranách drahé. Pouze apostila byla již čl. 74 Nařízení o evropském dědickém osvědčení 650/2012 zrušena, a ani by neměla smysl, protože formulář je v úředním věstníku EU již přeložen do všech 24 jazyků. Překlad do všech 24 jazyků by objem evropského dědického osvědčení zvětšil na 300 stran.
Zdroj:
Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2016/1191 z 06.07.2016