Německá vláda schválila liberalizaci zákona o státním občanství. V Rakousku žádost o rakouské občanství od září 2020 podalo více než 15000 židovských emigrantů a jejich potomků. Ale v České republice…
Německo
Německá vláda schválila liberalizaci zákona o státním občanství, umožňující až do poloviny roku 2031 širšímu okruhu židovských emigrantů a jejich potomkům podání žádosti o udělení německého občanství. V Rakousku žádost o rakouské občanství od září 2020 podalo více než 15000 židovských emigrantů a jejich potomků, avšak v České republice těmto osobám vznikají navzdory liberalizaci zákona v září 2019 nové problémy, neboť české úřady aplikují tzv. Benešův dekret č. 33/1945 Sb. z 2. srpna 1945 na Židy přeživší holokaust, jejichž rodným jazykem byla němčina.
V Německu Spolková vláda schválila návrh změny zákona o státním občanství, který byl 26. března 2021 uveřejněn na webových stránkách Spolkové rady (dále jen „zákon o státním občanství“). Tento zákon o státním občanství má napravit křivdy minulosti a umožnit restituci státního občanství tím, že dá žadatelům v zákoně o státním občanství „právo ze zákona na odškodnění v podobě nároku na státní občanství“. Poprvé od roku 1949 mají ustanovení zákona o státním občanství naplnit princip článku 116 odst. 2 německé ústavy, který zaručuje vrácení státního občanství „bývalým německým občanům a jejich potomkům“, jimž bylo německé občanství „z politických, rasových nebo náboženských důvodů odňato mezi 30. lednem 1933 a 8. květnem 1945“ (ústava zřejmě v rámci změny článku 3 odst. 3 ústavy v tomto bodě nemá být změněna). Tento obtížný princip poukázal na mnoho praktických problémů v navracení občanství. Zákon o státním občanství má reagovat na judikaturu Spolkového ústavního soudu, zvláště na jeho rozsudek z 20. května 2020 (č.j.: 2 BvR 2628/18), stanovit novou praxi a nahradit výnos Spolkového ministerstva vnitra (k tomuto tématu viz články zde, zde a zde).
Zákon o státním občanství dává nově možnost získat německé občanství na základě prohlášení dle nového (resp. rozšířeného) § 5 tohoto zákona. Podle něj může dítě, které se narodilo po 23. květnu 1949, kdy vstoupila v platnost německá ústava, rodičům, kteří v době narození nebyli němečtí občané, učinit prohlášení, že chce získat německé občanství, protože dítě nemohlo získat státní občanství narozením. Toto prohlášení musí být učiněno do 10 let od nabytí účinnosti zákona o státním občanství. Běží tak lhůta do poloviny roku 2031, která uplyne po více než 98 letech od převzetí moci Hitlerem a více než 86 let od konce druhé světové války, jedná se o velkoryse dlouhé období.
Kromě toho zavádí § 15 zákona o státním občanství novou možnost získání německého státního občanství pro osoby vystavené „pronásledování z důvodů uvedených v čl. 116 odst. 2 věta 1 ústavy v období od 30. ledna 1933 do 8. května 1945“, které však neměly možnost znovu získat německé státní občanství, a to v těchto případech:
– vzdání se nebo ztráta německého státního občanství před 26. únorem 1955 (č. 1),
– vyloučení ze získání občanství na základě uzavření manželství, prohlášení dítěte za manželské nebo hromadného udělení občanství osobám německé národnosti (č. 2),
– neudělení občanství po podání návrhu nebo obecné vyloučení z udělení občanství (č. 3) nebo
– vzdání se nebo ztráta obvyklého pobytu v Německu, pokud byly již před 30. lednem 1933 nebo, v případě dítěte i po tomto okamžiku, odůvodněné (č. 4) a
– pokud žadatel nebyl v minulosti trestán a splnil další podmínky (platí i pro prohlášení dle § 5 zákona o státním občanství), není zde však podmínka prokázání znalosti německého jazyka.
Dále není stanovena žádná lhůta pro žádosti dle § 15 zákona o státním občanství. Je také stanoveno ještě další privilegium. Obě skupiny žadatelů, tzn. žadatelé dle § 5 i § 15 zákona o státním občanství nepodléhají tzv. generačnímu řezu dle § 4 odst. 4 věta 1 zákona o státním občanství, což by bylo na základě čl. 116 odst. 2 ústavy protiústavní. Jako obecné pravidlo, zavedené v roce 2000 v rámci velké právní reformy státního občanství, znamená generační řez, že děti žadatelů, kteří se stejně jako jejich rodiče narodili v cizině a všichni v novém tisíciletí, tzn. počínaje 1. lednem 2000, nezískávají státní občanství, ledaže by došlo k registraci do jednoho roku od jejich narození u příslušných úřadu v Německu nebo v cizině. Až do roku 2020 toto de facto nebylo relevantní, protože se rodiče měli sami narodit po 1. lednu 2000, nyní je to však možné.
Výsledkem bude, že většina kategorií žadatelů, kteří dosud nespadali pod čl. 116 odst. 2 ústavy, kterých se však týkaly výnosy Spolkového ministerstva vnitra jen z části, bude mít nárok na udělení občanství dle § 5 nebo § 15 zákona o státním občanství. Týká se to těchto kategorií případů:
– ztráta německého občanství z důvodů dřívějšího nebo následného udělení občanství mezi 30. lednem 1933 a 8. květnem 1945 nebo později (např.: emigrant se stal americkým občanem v roce 1940, z tohoto důvodu ztratil německé občanství na základě tehdejšího § 25 zákona o příslušnosti k říši a státním občanství ještě před tím, než by německé státní občanství pozbyl 25. listopadu 1941 na základě 11. nařízení k zákonu o říšském občanství);
– německé ženy, které se po roce 1933 vdaly za cizince, ztratily německé občanství automaticky dle tehdejšího § 17 č. 6 zákona o příslušnosti k říši a státním občanství (toto pravidlo platilo do 31.3.1953) ještě před tím, než by státní občanství pozbyly v roce 1941 nebo by jej pozbyly tak jako tak do 31.3.1953;
– neexistovala reálná možnost udělení občanství před 30. lednem 1933 nebo udělení občanství bylo zamítnuto mezi 30. lednem 1933 a 8. květnem 1945 (např.: Žid s polským pasem, který vyrostl v Německu nemohl prakticky získat německý pas již za Výmarské republiky, po roce 1933 bylo udělení občanství zakázáno ze zákona);
– vyloučení z udělení občanství německy mluvících osob židovského původu v rámci hromadného udělování občanství na obsazených územích (např. příslušníkům německé národnosti v Sudetech bylo uděleno občanství automaticky po 1. říjnu 1938, na území dnešní Klaipedy (Memel) po 15. březnu 1939, ve svobodném městě Gdaňsku (Danzig) po 1. září 1939 a po 15. březnu 1939 také v protektorátu Čechy a Morava a později na dalších obsazených územích). Židé byli z udělování občanství dle nacistického zákonodárství vyloučeni. To znamenalo, že tito Židé byli sice vystaveni pronásledování dle německých předpisů, ale nikdy nebyli německými občany, tedy nebyli na základě čl. 116 odst. 2 ústavy oprávněni podat žádost o občanství.
Zákon o státním občanství neobsahuje žádná přechodná ustanovení. U žádostí, které byly podány, avšak dosud o nich nebylo rozhodnuto (odhadem: přibl. 20-30000 případů u Spolkového správního úřadu), lze očekávat, že budou podléhat výhodnějším ustanovením a automaticky pod ně budou převedeny. Není proto třeba s podáváním žádostí vyčkávat.
Všechny žádosti podle § 5 a § 15 zákona o státním občanství jsou osvobozeny od poplatků. Německá vláda očekává, že bude ročně podáno 1500 (1. scénář) a 5000 (2. scénář) žádostí. Který ze scénářů je reálnější, je těžko říci, ale dopad brexitu a atraktivita občanství EU, které lze díky německému občanství získat, vedly v roce 2016 k většímu počtu udělených občanství. V uplynulých pěti letech tak bylo každý rok podáno více než 10000 žádostí. U žádostí ze zahraničí je příslušný Spolkový správní úřad v Kolíně nad Rýnem. Uvedený údaj zahrnuje pouze kladně vyřízené žádosti. Schválené žádosti žadatelů s bydlištěm v Německu v této statistice také nejsou zahrnuty, protože spadají do kompetence zemských úřadů (tato čísla pravděpodobně nejsou vysoká, jistě se ale jedná o několik stovek ročně).
Rakousko
Od nabytí účinnosti změn zákona o rakouském státním občanství v září 2020 obdržela také rakouská velvyslanectví a magistrát 35 ve Vídni 15000 žádostí o udělení rakouského státního občanství. Žádost mohou podat emigranti, kteří opustili Rakousko z politických nebo rasových důvodů do 15. května 1955 (datum podpisu rakouské státní smlouvy). Jedná se o jedinou lhůtu, avšak i emigrace již v roce 1934 opravňuje k znovuzískání rakouského státního občanství, ačkoliv k připojení Rakouska k Německé říši došlo teprve 15. března 1938.
Česká republika
Naproti tomu emigranti z bývalého Československa a jejich potomci čelí nečekaným starým či novým těžkostem. Od září 2019 mohou sice podat žádost o české občanství na základě prohlášení, a to na základě § 31 odst. 1 a 3 zákona o státním občanství (zákon č. 186/2013 Sb.), ale pouze tehdy, pokud československé státní občanství neztratili na základě dekretu č. 33/1945 Sb. Tento ústavní dekret podepsaný 2. srpna 1945, v poslední den Postupimské konference, československým před- a poválečným prezidentem Dr. Edvardem Benešem, vedl ke zbavení práv a odsunu více než tří milionů československých občanů německé a maďarské národnosti z tehdejšího Československa a byl kvazi mechanicky aplikován na všechny osoby, jejichž mateřským jazykem byla němčina nebo maďarština. V trochu bizarním výkladu vychází české ministerstvo vnitra z toho, že je tento dekret platný ještě v roce 2021. Důsledkem toho je, že pod tento dekret formálně spadá mnoho německy mluvících Židů, kteří přežili holokaust, což znemožňuje podat žádost o české občanství i jejich potomkům. Je velice podivné, že ČR jako členský stát EU tato diskriminační ustanovení aplikuje ještě 76 let po skončení druhé světové války. Mimoto tím Česká republika porušuje prohlášení z roku 2002, které učinili komisař pro rozšíření EU Günter Verheugen a tehdejší český premiér a současný prezident Miloš Zeman, že tento Benešův dekret je po vstupu do EU neúčinný a vyhaslý. V roce 2013 byl dekret ovšem na základě § 31 odst. 1 zákona o českém státním občanství pomocí jednoduchého odkazu znovu zaveden.
Zdroj:
https://www.bundesrat.de/SharedDocs/drucksachen/2021/0201-0300/249-21.pdf;jsessionid=82BBBBC37A7D075E778B2EA823D9F52A.1_cid382?__blob=publicationFile&v=1