Notářské zápisy se svolením dlužníka k přímé vykonatelnosti jsou oblíbeným nástrojem věřitelů, jak zvýšit a především usnadnit dobytnost pohledávek za dlužníkem. Chyby při jejich sepisování však poměrně často vedou k tomu, že jako exekuční titul neobstojí a exekuce podle nich nemůže být provedena, čímž je zmařen jejich hlavní účel.
Standardně, pokud dlužník odmítá své dluhy dobrovolně uhradit, musí si věřitel před případným zahájením nedobrovolného vymáhání dluhu (exekucí) obstarat exekuční titul, kterým bude zpravidla vykonatelný rozsudek soudu obsahující povinnost dlužníka uhradit konkrétní dluh. Za účelem získání takého rozsudku pak musí věřitel absolvovat nalézací řízení u soudu, které bývá často zdlouhavé a dosti nákladné, přičemž jeho výsledky jsou nejisté. Řada věřitelů tak některé dluhy po dlužnících radši vůbec nevymáhá, protože si spočítají, že s ohledem na náklady s tím spojené nedává ekonomický smysl takové dluhy vymáhat.
Jednou z oblíbených možností, jak se nutnosti absolvovat nalézací řízení vyhnout a usnadnit (a především zlevnit) vymáhání pohledávek za dlužníkem, je sepsání notářského zápisu se svolením dlužníka k přímé vykonatelnosti. V notářském zápise dlužník vyslovuje souhlas s jeho použitím jako exekučního titulu k nařízení a provedení exekuce, pokud svůj specifikovaný dluh neuhradí řádně a včas. Notářský zápis se svolením k přímé vykonatelnosti je pak tzv. smluvním exekučním titulem, který je postaven na roveň vykonatelného rozsudku, a podle kterého může být nařízena a provedena exekuce.
Je však důležité si uvědomit, že existují rozdílné druhy notářského zápisu se svolením dlužníka k přímé vykonatelnosti. Liší se v tom, zda je jejich součástí i hmotněprávní jednání účastníků notářského zápisu a případně, o jaký typ hmotněprávního jednání se jedná.
Prvním typem je notářský zápis, který obsahuje jednak hmotněprávní ujednání účastníků notářského zápisu (např. smlouvu o úvěru či dohodu o narovnání) a dále prohlášení dlužníka o svolení k přímé vykonatelnosti notářského zápisu jako exekučního titulu, pokud by dlužník svůj dluh dle takového hmotněprávního ujednání nesplnil řádně a včas.
Druhý typ obsahuje hmotněprávní prohlášení dlužníka o uznání již existujícího dluhu a dále jeho svolení k přímé vykonatelnosti ve vztahu k takto uznanému dluhu.
Poslední typ pak neobsahuje žádné hmotněprávní jednání, ale pouze svolení dlužníka k přímé vykonatelnosti ve vztahu ke konkrétnímu již existujícímu závazku, který musí být v notářském zápisu náležitě specifikován. Každý z těchto druhů notářského zápisu se svolením dlužníka k přímé vykonatelnosti pak musí obsahovat specifické náležitosti, aby jej bylo možno použít jako exekučního titulu.
Jak ovšem ukazuje praxe, někteří věřitelé a notáři dělají při sepisování notářských zápisů se svolením k přímé vykonatelnosti chyby, které pramení především z nedostatečného rozlišování specifik jednotlivých typů notářského zápisu s přímou vykonatelností. Tyto chyby pak mohou vést až k tomu, že takový notářský zápis není možné použít jako exekuční titul, čímž je zmařen jeho hlavní účel a věřitel je pak nucen absolvovat nalézací řízení u soudu a obstarat si vykonatelný rozsudek, než může přikročit k samotné exekuci. Toto se týká především případů, kdy je notářský zápis se svolením k přímé vykonatelnosti pořizován ex post o již existujícím a splatném dluhu dlužníka, kdy je třeba dbát na to, aby takový notářský zápis vždy obsahoval i výslovné uznání takového dluhu ze strany dlužníka a dobu jeho plnění.
Notářský zápis se svolením dlužníka k přímé vykonatelnosti je tak sice cenným nástrojem, který věřitelům usnadňuje vymáhání jejich pohledávek a snižuje jejich náklady, ale při jeho sepisování je vždy potřeba dbát zvýšené pozornosti a respektovat požadavky zákona i judikatury.
Zdroj:
judikatura Nejvyššího soudu ČR a zákon č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů