Povinnost loajality vůči zaměstnavateli je jednou ze základních zásad pracovního práva. Zároveň jde o klíčovou povinnost zaměstnance související s výkonem práce.
Povinnost loajality zaměstnance k zaměstnavateli není v českém zákoníku práce výslovně definována. V poslední době se však jedná o široce diskutované téma. Povinnost loajality reflektuje i rozhodovací praxe soudů v oblasti pracovního práva.
V širším pojetí je povinnost loajality projevem obecné zásady řádného výkonu práce zaměstnancem. V užším slova smyslu je tato povinnost vyjádřena zejména v § 301 písm. d) zákoníku práce, dle kterého je zaměstnanec povinen nejednat v rozporu s oprávněnými zájmy zaměstnavatele. Judikatura dovodila, že rozhodující pro posouzení toho, zda se zaměstnanec chová v souladu s tímto ustanovením zákoníku práce, není to, zda jeho jednání je v souladu nebo v rozporu s právními nebo jinými předpisy, které se vztahují k práci jím vykonávané. Ale to, zda objektivně jednání zaměstnance směřovalo k ochraně majetku zaměstnavatele nebo proti němu, případně, zda jednal či nejednal v rozporu s oprávněnými zájmy zaměstnavatele. Ústředním motivem povinnosti loajality jsou tedy oprávněné zájmy zaměstnavatele, a to i přes to, že zaměstnanec jednal v souladu s předpisy. Za oprávněné zájmy zaměstnavatele se dá považovat zejména úspěšná realizace jeho činnosti, dodržování právních předpisů, reprezentace společnosti navenek, ochrana zdraví a majetku zaměstnavatele.
Mezi další, judikaturou dovozené, projevy povinnosti loajality zaměstnance patří zejména: povinnost mlčenlivosti, povinnost zachování přiměřené míry kritiky zaměstnavatele, povinnost ochrany dobrého jména zaměstnavatele, povinnost určité slušnosti vůči zaměstnavateli, povinnost zachování důvěry mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem, povinnost vyvarovat se střetu zájmů, nebo povinnost zachování korektních vztahů se spolupracovníky.
Povinnost loajality zaměstnance k zaměstnavateli trvá po celou dobu trvání pracovněprávního vztahu a v některých případech, např. při uzavření konkurenční doložky, i po jeho skončení. Povinnost dodržovat loajalitu vůči zaměstnavateli není omezena výhradně na pracovní dobu zaměstnance. Zaměstnanec může být povinen dodržovat právní předpisy vztahující se k práci jím vykonávané (např. povinnost chránit majetek zaměstnavatele a nejednat v rozporu s oprávněnými zájmy zaměstnavatele) i mimo pracovní dobu v době svého odpočinku (např. aktivita zaměstnance na sociálních sítích).
Dodržování povinnosti loajality ze strany zaměstnance však není povinností absolutní. Jak vyplývá z rozhodovací praxe Ústavního soudu, důvodem pro jednání zaměstnance v rozporu s oprávněnými zájmy zaměstnavatele, jež však neodporují zákonu, může být např. existence veřejného zájmu (ochrana životního prostřední, zdraví občanů atd.). Obdobně nelze za porušení povinností dále považovat takové jednání zaměstnance v rozporu s oprávněnými zájmy zaměstnavatele, kterým zaměstnanec oznámí státnímu zástupci nebo policejnímu orgánu spáchání trestného činu, o jehož spáchání se hodnověrným způsobem dozvěděl a jehož neoznámení by naplňovalo skutkovou podstatu jiného trestného činu (neoznámení trestného činu).
Případné porušení povinnosti loajality zaměstnance je samozřejmě potřeba hodnotit vždy s ohledem na konkrétní okolnosti každého jednotlivého případu. Z rozhodovací praxe plyne, že jednání zaměstnance, které poruší povinnost loajality, může být důvodem pro výpověď podle § 52 písm. g) zákoníku práce a v případě zvlášť hrubé intenzity porušení také důvodem pro okamžité zrušení pracovního poměru zaměstnavatelem.
Zdroj:
Zákoník práce (zákon č. 262/2006 Sb.)
Judikatura Nejvyššího soudu ČR a Ústavního soudu ČR