Pozdě, ale přece. Německé občanství jako náprava křivd – velkorysá liberalizace německého zákona o státním občanství vstoupila v platnost.
Dne 20. srpna 2021 vstoupila v platnost rozsáhlá liberalizace německého zákona o státním občanství (StAG), a aniž by jí předcházela rozsáhlejší veřejná diskuse. Tímto zákonem německý zákonodárce po více než 70 letech konečně naplnil poslání čl. 116 odst. 2 GG (německé ústavy) („C’est mieux tard que jamais“) a do zákona o státním občanství tak konečně začlenil v čl. 116 odst. 2 ústavy ústavně zaručený nárok. Důsledkem je, že pro židovské, ale i politické emigranty, kteří opustili Německou říši v letech 1933 až 1945 a jejich potomky se zjednodušila cesta k německému občanství, ale ne zcela, a že těchto pravidel nyní využívají i mnozí, jejichž předkové nikdy nebyli německými občany.
Ve dnech 24. a 25. června 2021 schválily Spolkový sněm a Spolková rada v posledních dvou dnech před letními prázdninami ve velmi rychlém řízení navržené změny ve StAG (více o tom v našem článku: „Nové možnosti pro židovské emigranty z Německa a Rakouska a nové překážky pro emigranty z bývalého Československa“, na https://www.bnt.eu/de/?option=com_content&view=article&id=3191&catid=219). Nakonec však bylo do zákona přidáno zpřísnění, které však není namířeno ani tak proti židovským emigrantům a jejich potomkům, jako spíše proti žadatelům s antisemitskými a jinými protiústavními sklony. V případě odsouzení za tento typ činů je naturalizace vyloučena. Je otázkou, zda to má smysl, protože antisemitismus a rasismus jsou již dlouho problémem stabilní, ale malé menšiny již německých občanů a mnoho rasistů a antisemitů v Německu nenapadá ani tak zákon o občanství, jako spíše zákony o cizincích, azylu a uprchlících. Židovští emigranti a jejich potomci obvykle nejsou antisemité.
Změny, které nyní vstoupily v platnost odpovídají návrhu (doplnění § 14 StAG má usnadnit podávání žádostí o německé občanství žadatelům ze zahraničí; to bylo dříve vyhrazeno pouze manželkám velvyslanců, ale bylo umožněno i těm žadatelům, kteří propadli přísným sítem čl. 116 odst. 2 ústavy): nové možnosti naturalizace existují jako náprava křivd v novelizovaném § 5 StAG, a to s právem na prohlášení až do roku 2031, a v novém § 15 StAG, díky němuž mají nové skupiny případů neomezený nárok na německé občanství (podrobnosti viz náš výše uvedený článek). Na tomto místě je třeba vyjasnit jednu věc: Pojem „židovský“ nebo „rasový“, uvedený také v dotaznících Spolkového správního úřadu (BVA) v Kolíně nad Rýnem, je třeba vykládat ve smyslu norimberských zákonů z roku 1935, což odpovídá logice čl. 116 odst. 2 ústavy. Znamená to, že i ti emigranti, kteří se po roce 1933 za Židy ani nepovažovali, např. z důvodu křesťanského křtu dávno před rokem 1933, ale kteří byli nacistickými úřady považováni za Židy při výkladu norimberských zákonů, tj. pokud měli alespoň tři židovské prarodiče nebo pokud byli tzv. míšenci, pokud se k tomu přidaly další charakteristiky (např. návštěva synagogy), mohou využít čl. 116 odst. 2 ústavy.
Kvalitativní změna StAG nad rámec čl. 116 odst. 2 ústavy spočívá v tom, že od července 2021 se okruh oprávněných osob rozšiřuje o takové emigranty z Německa, kteří sami nikdy nebyli a jejichž předkové sami nikdy nebyli občany Německé říše, tj. občany ve smyslu čl. 16 a čl. 116 odst. 2 ústavy. Rozšíření, k němuž nyní došlo, je ohromující, protože díky těmto změnám mají nyní prakticky všichni Židé a další rasově pronásledované osoby (např. Romové a Sintové) a politicky pronásledované osoby a jejich potomci právo žádat o německé občanství, i když sami nikdy nebyli německými občany. To se týká zejména Židů na okupovaných územích, jejichž sousedé byli kolektivně naturalizováni jako Němci, ale oni sami nebyli naturalizováni jako Němci z rasových důvodů, protože byli „cizí krve“ (např. v tzv. Sudetech, tj. v oblastech Československa, které byly koncem září 1938 v Mnichově odstoupeny Německé říši, ale také ve zbývajících oblastech Československa, zejména v Protektorátu Čechy a Morava). Totéž platí pro všechny Židy v Rakousku, kteří byli rakouskými nebo nerakouskými občany. Ti nebyli po březnu 1938 naturalizováni jako Němci, ale stali se osobami bez státní příslušnosti nebo zůstali např. polskými, rumunskými či maďarskými občany, ale byli vystaveni stejným perzekucím jako jejich židovští sousedé, a proto museli emigrovat. Totéž nyní platí pro Židy z Memelu (Klajpeda) a Gdaňsku (v březnu a v září 1939 nebyli německými občany).
Od nynějška se na všechny polské, rumunské (např. z Bukoviny), maďarské a jiné Židy a jejich potomky, kteří žili v Německu po roce 1933 a kteří museli emigrovat kvůli pronásledování (většinou se tak stalo do konce srpna 1939), ale kteří nikdy nebyli německými občany, vztahují také § 5 a 15 StAG. Například v Německé říši byl počet Židů s polským občanstvím až 70000, v Berlíně asi 20000, z nichž nejznámější osobností byl Marcel Reich-Ranicki, který byl zatčen na konci října 1938 a počátkem listopadu 1938 deportován do Polska. Teoreticky mohou nyní o německé občanství požádat všichni zahraniční komunisté, kteří museli po 30. lednu 1933 uprchnout z Německé říše a také všichni jejich potomci. To se může týkat občanů z celého světa.
Kromě toho bylo ve StAG vyjasněno, že toto nařízení platí neomezeně: zatímco v případě německých občanů platí dvojí generační řez podle § 4 odst. 4 věty 1 StAG, tj. děti německých občanů, které se narodily v zahraničí a jejichž rodiče se sami narodili v zahraničí po 1. 1. 2000, se nestávají automaticky německými občany, pokud do jednoho roku neoznámí německým úřadům, včetně velvyslanectví, své narození, tato lhůta neplatí pro emigranty ve smyslu § 5 a 15 StAG a čl. 116 odst. 2 ústavy. Kromě toho byla vypuštěna jazyková zkouška pro žadatele podle § 5 a 15 StAG. Dříve byla tato zkouška povinná pro žadatele podle dřívějšího § 14 StAG (nikoliv čl. 116 odst. 2 ústavy), ale znalost německého jazyka byla na velvyslanectvích a generálních konzulátech ověřována spíše symbolicky.
Pointa je následující: v současné době je na celém světě neznámý počet osob, které mají nárok na (opětovné) udělení německého občanství. Žádost podle § 5 a 15 StAG a čl. 116 odst. 2 ústavy je „dostačující“, ale je třeba předložit doklady o narození, sňatku a původu prakticky až do roku 1900 nebo dále do minulosti (rodné, oddací, pobytové listy, staré pasy je třeba hledat na půdách a v krabicích předků, v případě potřeby je třeba o tyto doklady znovu požádat jako o duplikáty, což je obvykle dokonce jednodušší). Potomci si pak musí nechat vystavit všechna následná osvědčení (z USA, Spojeného království, Austrálie, Izraele, Jižní Ameriky atd.) s apostilou a nechat je přeložit do němčiny, ačkoli nyní jsou akceptována i osvědčení v anglickém jazyce a osvědčení z EU mohou být vystavena ve formátu nařízení EU 1191/2016 a pak nevyžadují apostilu ani překlad do němčiny. Kromě toho je nutné mít aktuální potvrzení o bezúhonnosti (již kvůli antisemitským přestupkům, což je pro potomky židovských emigrantů poněkud absurdní podmínka). Tato podmínka čistého trestního rejstříku je také v rozporu s myšlenkou nápravy křivd.
Dalším nedostatkem je dlouhá doba vyřizování na Spolkovém správním úřadě (BVA) v Kolíně nad Rýnem (až tři roky – situace se však v posledních letech zlepšila), jehož oddělení se stalo jakýmsi historickým seminářem o dějinách vystěhovalectví z Německé říše po roce 1933. O žádostech se rozhoduje velmi rychle, pokud žádost podá žadatel náležející ke „generaci pamětníků“ (tj. osoba narozená před rokem 1945), jak eufemisticky popisuje BVA; pak je obvykle zvýhodněna celá rodina.
V mezinárodním srovnání jsou německá pravidla narovnání křivd prostřednictvím udělení občanství jedinečná a také nejliberálnější. Rakousko je od září 2020 velmi velkorysé vůči židovským emigrantům, Španělsko a Portugalsko udělují občanství potomkům těch židovských emigrantů, kteří museli obě země opustit v letech 1492 (edikt z Alhambry) až 1580, většinou ve směru Osmanské říše. Jiné země jsou velmi byrokratické (Polsko, Maďarsko, Rumunsko) a nerozlišují podle důvodu emigrace, další jsou zcela nepřátelské, např. Česká republika, která si i v 21. století myslí, že je vhodné rozlišovat oběti holocaustu a jejich potomky podle toho, zda oni nebo jejich předkové uvedli při sčítání lidu v roce 1930 nebo 1939 jako svůj mateřský jazyk němčinu. V tomto ohledu převzala Česká republika od Německa nechvalnou štafetu omezenosti v pohledu na historii (srov. shrnutí v témže článku: „… nové překážky pro emigranty z bývalého Československa“). Pro zemi, která je součástí EU je to z dlouhodobého hlediska nepřijatelné, ale odpor v České republice je systémový a je živen hlubokým historickým komplexem méněcennosti a iracionálními obavami z německo- a maďarskojazyčných sousedních zemí.
Zdroj:
StAG (německý zákon o státním občanství) – BGBl. (spolková sbírka zákonů) část I str. 3538
Bundestag a Bundesrat schválily zákonný nárok pro naturalizaci obětí nacistické perzekuce a jejich potomků – TISKOVÁ ZPRÁVA 25.06.2021 https://www.bmi.bund.de/SharedDocs/pressemitteilungen/DE/2021/06/staatsangehoerigkeit.html
Tisková zpráva jménem skupiny pro vyloučení podle článku 116 u příležitosti hlasování v Bundestagu dne 25. června 2021.
https://www.article116exclusionsgroup.org/presse0621
Tisková zpráva jménem skupiny pro vyloučení podle článku 116 po hlasování v Bundestagu dne 25. června 2021.
Angličtina:
https://www.article116exclusionsgroup.org/pr0621
k stejnému tématu (jenom v němčině a angličtině): https://arolsen-archives.org/news/staatsbuergerschaft-fuer-nachfahren-von-ns-verfolgten/