Postavení zaměstnance si dle Nejvyššího soudu zasluhuje zvláštní ochranu i v kontextu problematiky přímé odpovědnosti za škodu způsobenou zaměstnancem třetí osobě.
Rozhodnutí Nejvyšší soudu ze dne ze dne 26. 10. 2021, sp. zn. 25 Cdo 1029/2021, věnující se přímé odpovědnosti zaměstnance za škodu způsobenou třetí osobě, přináší významné závěry zejména v oblasti závazků z deliktů dle zákona č. 89/2012 Sb., občanská zákoník, v platném znění (dále jen „Občanský zákoník“).
Případ, který byl řešen Nejvyšším soudem, se zabýval výkladem ustanovení § 2914 Občanského zákoníku. Uvedené ustanovení mimo jiné stanovuje povinnost k náhradě škody osobě, která ke své činnosti použije zmocněnce, zaměstnance nebo jiného pomocníka. Dosud však nebylo jasné, zda je k náhradě škody povinná také osoba pomocníka, tím spíše pomocník v postavení zaměstnance.
Obecná odpovědnost zaměstnance za škodu je regulována zákonem č. 262/2006 Sb., zákoník práce, v platném znění (dále jen „Zákoník práce“). Zákoník práce však normuje vztahy pouze v pracovněprávních vztazích. Úprava Zákoníku práce tedy neupravuje vztahy zaměstnance a třetích osob, se kterými se zaměstnanec může při výkonu závislé práce dostat do styku. Ve vztahu k náhradě škody potom Zákoník práce v § 250 stanovuje, že zaměstnanec je povinen nahradit zaměstnavateli škodu, kterou mu způsobil zaviněným porušením povinností při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním. Zákoník práce dále v § 257 odst. 1 stanovuje, že zaměstnanec je povinen nahradit zaměstnavateli skutečnou škodu, a to v penězích, jestliže neodčiní škodu uvedením v předešlý stav. Odstavec 2 uvedeného ustanovení však zakotvuje zákonný limit, který říká, že výše požadované náhrady škody způsobené z nedbalosti nesmí přesáhnout u jednotlivého zaměstnance částku rovnající se čtyřapůlnásobku jeho průměrného měsíčního výdělku před porušením povinnosti, kterým způsobil škodu. Toto omezení neplatí, byla-li škoda způsobena úmyslně, v opilosti, nebo po zneužití jiných návykových látek.
Jak již bylo nastíněno, uvedená pravidla neposkytují odpověď na otázku, zda je zaměstnanec přímo zavázán nahradit škodu osobě, kterou jí způsobil. Dřívější právní úprava zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, odpovědnost zaměstnance vůči třetím osobám nepřipouštěla. Odpovědnost za škodu v takových případech dopadala pouze na zaměstnavatele, po kterém mohla třetí osoba škodu vymáhat přímo. Nový Občanský zákoník z roku 2012 však popsanou limitaci nepřevzal, a otevřela se tak debata o možné přímé odpovědnosti zaměstnance za škodu způsobenou třetím osobám.
Výše zmíněné rozhodnutí Nejvyššího soudu přináší ve vztahu k odpovědnosti zaměstnance jasnou odpověď, když konstatuje, že zaměstnanec není třetí osobě za škodu způsobenou při výkonu závislé práce odpovědný. Nejvyšší soud vzal ve svých úvahách v potaz míru autonomie a míru závislosti zaměstnance vůči zaměstnavateli. Rozhodujícím aspektem pro posouzení, zda převáží samostatná odpovědnost zaměstnavatele, má být zejména specifická povaha pracovněprávního vztahu. Tato zvláštní úprava pracovněprávních vztahů, která je chráněna Zákoníkem práce a která taktéž představuje hodnotu chráněnou veřejným pořádkem, má dle Nejvyššího soudu odůvodnit neodpovědnost zaměstnance vůči třetím osobám. Zaměstnanec totiž dle Nejvyššího soudu pouze plní pokyny zaměstnavatele, který řídí jeho činnost, a proto není odůvodněn závěr, že za škodu způsobenou zaměstnancem při plnění pracovních úkolů má odpovídat vedle zaměstnavatele také zaměstnanec.
Za problematický aspekt uvedeného rozhodnutí považujeme zhoršení právního postavení poškozeného, který se nemůže vůči zaměstnanci domáhat náhrady škodu, a fakticky tedy dochází k omezení okruhu osob, po kterých poškozený může požadovat náhradu škody. Ačkoliv Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí zmiňuje, že škodu bude zpravidla lépe schopen nahradit zaměstnavatel, nemusí tomu tak být vždy. Z hlediska postavení zaměstnance na druhou stranu Nejvyšší soud dává jasný signál, že postavení zaměstnance chrání takového zaměstnance ve vztahu k třetím osobám a vylučuje jeho přímou odpovědnost. Na druhou stranu rozhodnutí Nejvyššího soudu vytvořil nejasná pravidla pro jiné skupiny pomocníků, kteří nebudou v postavení zaměstnanců. Je otázkou, jak se vyvine rozhodovací praxe nižších soudů, které by nyní měly při posuzování přímé odpovědnosti pomocníka za škodu způsobenou třetí osobě zvažovat míru závislosti takového pomocníka ve vztahu k principálovi.
Zdroj:
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26.10.2021, sp. zn. 25 Cdo 1029/2021